E-právo pro e-obchod?

Několik poznámek ke smluvnímu právu na Internetu

Tento článek si neklade za cíl zmínit a řešit všechny právní problémy, které s obchodováním po internetu souvisejí. Snahou autorů je popsat srozumitelně e-commerce i pro právníka či ekonoma, který o něm příliš neslyšel, a z tohoto pohledu upozornit na určité právně nejednoznačné aspekty a z toho vyplývající rizika, které internetové podnikání přináší.

Co "to" je?

Termínem "E-commerce" (také e-komerce, e-obchod) se obvykle označuje marketingová a obchodní komunikace se zákazníky a vlastní obchodování využívající jako hlavní nástroj Internet (1) a snaha pomocí něj využít nejmodernější informační a komunikační technologie ke zvýšení efektivity vztahů mezi podnikem a jeho zákazníky navzájem. Zásadním sledovaným účelem je samozřejmě zvýšení obratu a zisku rozšířením klientské základny, úspora nákladů, zlepšení image společnosti. Na rozdíl od všeobecně známé e-mailové komunikace e-commerce zahrnuje nejen elektronický přenos informací a dokumentů, ale především samotné uzavírání obchodních smluv prostřednictvím Internetu.

Též je používán termín e-byznys (e-business). Zejména v českém prostředí jsou tyto pojmy synonymicky zaměňovány. Někteří autoři považují e-business za širší pojem (2), jiní naopak za pojem užší. Přikláníme se k pojetí e-commerce jako obecného pojmu pro odvětví obchodování na Internetu, zatímco e-business označuje obchod - konkrétní podnikatelský záměr, konkrétní internetové tržiště apod. (3)

Rozdíly?

Základním věcným rozdílem mezi klasickým (kamenným) obchodem a elektronickým je zejména možný dosah elektronického obchodu, který je nadregionální a celosvětový. Překážky v internetovém obchodu jsou zcela jiné povahy než v obchodu klasickém. Chci-li v běžném světě založit globální maloobchodní řetězec, musím postavit mnoho obchodů. Ve virtuálním světě stačí v ideálním případě zřídit jediný internetový supermarket, otevřít účet v lokální bance země adresáta a najít kvalitní logistickou firmu, která dokáže objednávku dopravit k adresátovi. Ve světě, který je dosud postaven na lokálních právních úpravách daných hranicemi států tento základní koncept bezhraničního virtuálního prostoru vyvolává různé potíže jak právní, technologické i praktické.

Dalším zásadním rozdílem je změna charakteru některého zboží. Duševní vlastnictví distribuovatelné pomocí hmotných nosičů - jako hudba, programy, knihy atp. - se doslova odhmotnilo a je možné ho s takřka nulovými náklady distribuovat kamkoli. V běžném světě napsat, vydat a prodat knihu v 1.000 výtiscích stojí dejme tomu sto tisíc korun pro jeden lokální trh. Ve virtuálním světě vydat knihu může stát např. 1.000 Kč pro 100.000 lidí.

Významně se mění i poměr nákladů, které je ochotný přijmout e-spotřebitel a spotřebitel. Běžný zákazník je ochoten nést náklady na příchod do obchodu, strávený čas v něm a odnos zboží domů. E-spotřebitel je ochotný duševnímu vlastnictví navrátit hmotný substrát - vytisknout si knihu či obrázek na nepříliš levné tiskárně, vypálit si CD s hudbou či si pořídit MP3 přehrávač a natáhnout si do něj muziku. U jiného zboží je e-zákazník daleko pohodlnější - každý e-spotřebitel očekává doručení zboží až domů a není ochoten za doručení mnoho zaplatit, což vede k tomu, že většina internetových obchodů doručení dotuje (4) (pokud na tom přímo nezkrachuje).

Vzhledem k tomu, že se proces obchodování po internetu a klasického kamenného obchodování významně liší a právě snad pro tyto odlišnosti zejména laická veřejnost předpokládá, že k tomuto typu obchodování, je nutno vytvořit speciální právní úpravu. V zásadě tomu tak není, protože většina aspektů obchodování po internetu je podřízena stávající právní úpravě. Tato úprava se týká např. posuzování platnosti/neplatnosti projevů vůle při uzavírání smluv, požadavků kladených na subjekty smluvního vztahu ať už se jedná např. o povinnost obchodníka získat příslušná oprávnění k podnikání, informační povinnost vzhledem k prodávaným výrobkům či službám, odpovědnosti za vady zboží, podvodná jednání apod. Zároveň je třeba zdůraznit, že uzavírání smluv po internetu splňuje znaky smluv uzavíraných na dálku, pro které platí zvláštní právní úprava (viz níže). Dalším charakteristickým rysem tohoto typu obchodování je velmi často přítomný mezinárodní prvek a z toho vyplývající nutnost platně zvolit právo, kterým se bude daný právní vztah řídit i rozhodné právo pro řešení případných sporů z takto uzavřených smluv.

Naznačme dále některé právní problémy zejména v oblasti smluvního obchodního práva a subjektů v obchodních vztazích vystupujících, zejména s důrazem na nutnost přinejmenším znát určitá rizika existující při internetovém podnikání a počítat s nimi.

Právní úprava e-obchodu

Zdá se, že ještě chvíli potrvá, než se všeobecně akceptuje fakt, že podnikání na Internetu je nutno vykonávat se stejnou péčí a se stejným respektem k zákonu, jako podnikání klasické.

České právo reguluje obchod klasický i elektronický zejména obchodním zákoníkem a na něj navazujícími speciálními předpisy. Jediným specifickým "kyberzákonem" je zákon o elektronickém podpisu č. 227/2000 Sb. Za úzce související a na elektronický svět pamatující zákony lze prohlásit zákon o ochraně osobních údajů č. 101/2000 Sb., zákon o informačních systémech veřejné správy č. 365/2000 Sb., nový autorský zákon č. 121/2000 Sb. a nově zavedená úprava distančních smluv do občanského zákoníku (zavedeno novelou č. 367/2000 Sb., s účinností 1. ledna 2001).

Celosvětově se úpravou e-obchodu zabývá zejména Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL), jejíž činnost vyústila mj. v přijetí modelového zákona o elektronickém obchodu. Legislativní aktivita Evropské komise je u nás relativně známá - nakonec i proto, že proces práce EK končí vydáváním směrnic Evropského parlamentu a Rady, které je třeba zapracovat i do našeho práva. Zásadní úpravou el. obchodu je směrnice 2000/31/ES z 8. června 2000 o elektronickém obchodu na vnitřním trhu, směrnice o elektronickém podpisu 1999/93/ES a další.

Velmi intenzivní je činnost OECD vyznačující se mimo jiné snahou o přijetí unifikujícího dokumentu v oblasti zdanění e-commerce. Právní regulaci el. obchodování dále řeší Světová organizace obchodu (WTO). Kromě toho se objevují i poněkud "drsné" snahy některých velkých států prosazovat svoje řešení právní regulace virtuálního světa - jistou ukázkou může být pověstný americký zákon DMCA - Digital Millennium Copyright Act (5), který je uplatňován i vůči neamerickým občanům (6).

E-podnikatel

Pravidla právní úpravy pro vstup do podnikání na Internetu a jeho provoz jsou stejná jako v nevirtuálním světě. Ačkoli si to mnozí neuvědomují, pokoušet se využít Internet k obchodování (či jakékoli jiné výdělečné činnosti) bez příslušných oprávnění (např. živnostenského listu) může skončit až obviněním z trestného činu neoprávněného podnikání (7), možná obviněním z porušení dalších norem trestního práva např. u prodeje nebezpečných výrobků (8) či výrobků speciálně státem hlídaných (jako třeba cigarety) a nejspíše také z daňového úniku. Velmi časté je na Internetu porušování autorských práv a práv k duševnímu vlastnictví a neoprávněné nakládání s osobnímu údaji. Některé WWW stránky jistě naplní i skutkovou podstatu nekalé soutěže.

Přitom Internet je prostor, který k podnikání dokáže využít i člověk nemající představu o těchto nutných povoleních (např. nezletilý) - on internetový obchod vypadá jaksi jednodušeji a samozřejměji než kamenný obchod na Pařížské třídě.

Drobný, spíše úsměvný problém může nastat již při zakládání internetového podniku - poněkud překvapujícím způsobem je upraven výběr živností, které je možno aplikovat na čisté obchodování po Internetu. Zatímco při obchodu se službami po Internetu je pro vládní nařízení (9) Internet nezajímavým "médiem", na maloobchod se vztahuje živnost s opravdu výmluvným názvem: "Maloobchod provozovaný mimo řádné provozovny (10)". Nevíme, zda se tím chce naznačit, že internetová prodejna je "neřádná provozovna", a přinejmenším poněkud nepřípadné se může zdát sloučení Internetu s podomním a stánkovým obchodem.

Obchodníkovi, který chce prodávat pomocí Internetu, nelze než doporučit, aby získal všechna potřebná oprávnění a povolení obdobně jako v "běžném" podnikání. Pokud totiž bude používat Internet jako komunikační prostředek, tak až na některé výjimky nebude potřebovat specificky počítačové živnosti (pokud nebude sám nabízet vývoj technologií pro jiné subjekty, poskytovat jiným software apod.). V průběhu podnikání však musí mít neustále na paměti, že co jeho WWW server s obchodem umí technicky, nemusí být pro jeho společnost možné v daném okamžiku právně. Častým případem jsou např. internetové servery poskytující na svých stránkách za úplatu reklamu, aniž vlastní příslušný živnostenský list na reklamní činnost.

E-podnik a mezinárodní právo soukromé

Nesmíme opomenout častou otázku místa podnikání internetového podnikatele ve spojitosti s právem a místem soudu použitelným na případný soudní spor.

Podrobný rozbor této problematiky jde výrazně nad možný rozsah tohoto článku, nicméně autoři považují za důležité alespoň zmínit několik aspektů a tím upozornit na významnost a složitost tématu.

I podle nové české úpravy je zavedeno rozlišení sídla jako zapisovaného rejstříkového údaje, místa podnikání a místa skutečného sídla (11). Toto rozlišení nečiní v zásadě žádné potíže, jde-li o firmu plně umístěnou na území jednoho státu. Problémy nastanou, když půjde o společnost zahraniční, nejlépe se sídlem v nějaké exotické zemi (např. z daňových důvodů), managementem v Holandsku, týmem vytvářejícím obsah v Irsku, WWW servery v Londýně a zákazníky po celém světě.

Tuto situaci upravuje mezinárodní právo soukromé, které ovšem není ničím jiným, než souborem pravidel ke vhodnému výběru nacionálního práva. Kritizovali-li jsme omezenost regionálních přístupů k Internetu, můžeme stejně kritizovat i velkou část mezinárodního práva soukromého vyjma práva přímého konstituovaného mezinárodními smlouvami (a i v něm vznikají problémy při aplikaci nečleny či vůči nečlenům dané smlouvy). Je nutno si uvědomit, že mezinárodní právo soukromé zatím nestálo ve své historii před takovými problémy jako je globální supermarket, ve kterém potenciálně může nakupovat asi miliarda lidí (12).

Základním konceptem mezinárodního práva soukromého je volba rozhodného práva ve smlouvě. Tento koncept vede např. k následující situaci: americký obchod (13) si stanoví rozhodné právo státu California a rozhodný soud někde v okrese Santa Clara. Výsledkem je stav navýsost výhodný pro internetového podnikatele, ale extrémně nevýhodný pro spotřebitele. Naopak plánovaná úprava EU právní normu zcela obrací: příslušným soudem a právem bude právo a soud spotřebitele. Tato úprava je vhodná pro spotřebitele a zajištuje mu vysoký standard právní jistoty.

Volba práva je samostatným smluvním ujednáním, jehož samotná neplatnost nezpůsobuje neplatnost smlouvy. České občanské právo přitom zakazuje do smlouvy, jejíž jednou stranou je spotřebitel, implantovat ustanovení, která by mohla zhoršit postavení spotřebitele (viz níže), tudíž bude-li seznána volba práva diskriminační, bude prohlášena za neplatnou.

Vzhledem ke snaze o zajištění právní jistoty vztahů s mezinárodním prvkem se státy postupně ujednocují na přímém mezinárodním právu soukromém reprezentovaném zejména tzv. Vídeňskou úmluvou OSN o mezinárodní koupi zboží č. 160/1991 Sb. (nevztahující se v principu na obchody pro nepodnikatele) či tzv. Revidovanou úmluvou Bernskou o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. 9. 1886 ve znění pařížské revize ze dne 24. 6. 1971 vyhlášena pod č. 133/1980 Sb. Vliv na světové společenství má i vývoj legislativy Evropských společenství, velmi významná je harmonizační snaha Haagské konference mezinárodního práva soukromého a organizace UNCITRAL vytvářející modelové zákony (viz http://www.uncitral.org/en-index.htm).

Je možno vyjádřit přesvědčení autorů, že právě tvorba všeobecně přijímaných mezinárodních smluv a standardů je cesta, jak vyřešit některá slabá místa vyskytující se v nebývalé míře při obchodování v internetovém světě.

E-obchody

Pro rozlišení základních typů obchodů na Internetu se vžilo anglické písmenné označování podle obchodujících stran. Známe zejména obchody typu B2B, C2C, B2C, B2E.

B2B

Business-to-business (B2B) označuje obchody mezi podnikateli a podniky navzájem. Jde o zajištění bezpečné komunikace a elektronického předávání právních i neprávních dokumentů, uzavírání obchodních smluv a obecně dlouhodobých vztahů mezi podniky. Tento typ obchodů je využíván pro zjednodušení komunikace v dodavatelsko-odběratelském řetězci. Obchody se realizují pomocí jakýchsi elektronických tržišť (e-marketplace) a elektronických komunit (e-communities). Tržiště (14) pak ještě můžeme rozdělovat na vertikální - obchod uvnitř odvětví na sebe navazujících dodavatelů (15) - a horizontální obchod s nespecifickými položkami potřebnými pro všechny - např. s kancelářskými potřebami či přepravními službami.

Vztahy mezi jednotlivými firmami B2B komunity jednoho tržiště jsou téměř vždy formálně smluvně upraveny, přístup na tržiště je regulován pravidly a nově příchozí musí doložit splnění podmínek.

Obecně lze říci, že B2B obchodování nové právní problémy nevyvolává. Komunita na tržišti je vybraná a je smluvně nucena dodržovat podepsané podmínky. I zde je zásadní, aby smluvní strany měly jistotu, že uzavřená transakce je platná, závazná a vynutitelná, proto se používají různé systémy ověřování podobné běžnému obchodu. Podmínky obvykle obsahují i podrobná ujednání o ofertě a akceptaci, většinou je součástí e-marketplace interní certifikační autorita, která uděluje přístupová práva a certifikáty pro šifrování a elektronické podepisování, nebo je akceptován certifikát pouze vybraných autorit, za porušování pravidel hrozí vyloučení či jiná sankce apod. Pokud není vztah uprven některou kogentní normou zákona, řídí se smluvním právem na bázi smluvní volnosti (např. uznání závaznosti interních certifikačních autorit, které nemusí nutně splňovat požadavky zákona o elektronickém podpisu).

Krátce řečeno, pravý e-marketplace představuje "anglický klub pro gentlemany".

V nevirtuálním světě lze nejlépe B2B přirovnat k komoditní podnikové burze s uzavřeným členstvím. B2B segment trhu je v současné době považován za nejprogresivnější část Internetu.

B2C

Business-to-consumer (B2C) jedná se o prodej zboží koncovému zákazníkovi prostřednictvím Internetu nebo jiných informačních či komunikačních technologií. B2C pokrývá širokou oblast činností. Na jedné straně spektra jde o vylepšení klasického katalogového prodeje (zásilková služba), na straně druhé se jedná o sofistikované způsoby prodeje s doprovodnými službami.

Na rozdíl od B2B jde o obchod s předem neznámou klientelou, se kterou jsou uzavírány jednorázové kupní smlouvy.

V nevirtuálním světě se B2C podobá kamennému obchodu, který může mít podobu jak obřího supermarketu, tak klubové prodejny Felliniho filmů na DVD. V zásadě jsou zatím používány úplně stejné metody obchodní komunikace jako v kamenných obchodech - různé slevy, "klubové výhody" apod.

C2C a B2E

Pojmem Consumer-to-consumer (C2C) označujeme obchod mezi koncovými zákazníky navzájem. V nevirtuálním světě najdeme ekvivalent v aukci, burze známek, bleším trhu apod. E-marketplace pro C2C může být velmi jednoduchý de facto inzertní systém náhodných případů (16) nebo organizovaný aukční či výměnný systém (17). B2E - Business-to-everyone, prodej všem, představuje kombinaci možností B2C a B2B.

Platnost a vynutitelnost "elektronických právních úkonů"

Uzavírání smluvních vztahů elektronickou cestou je podle českého práva umožněno obecnými ustanoveními občanského a obchodního zákoníku. Co se týče elektronické formy právního úkonu, občanský zákoník stanoví, že pokud je právní úkon učiněn elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila, je zachována jeho písemná forma (18). Z uvedeného vyplývá, že všude tam, kde zákon pro platnost právního úkonu, např. uzavření smlouvy, požaduje písemnou formu, bude tento úkon platný, i pokud bude učiněn elektronickými prostředky za současného splnění dalších výše uvedených podmínek.

Smlouva uzavřená po internetu tak může být platná, dále je však nutné prověřit, zda bude i vynutitelná, tedy zda se smluvní strana může domáhat svých práv např. soudní cestou v případě, kdy dojde k popření pravosti případně správnosti smlouvy uzavřené elektronickými prostředky druhou smluvní stranou. Použití takto uzavřené smlouvy jako důkazního prostředku by mělo být v zásadě možné, a to proto, že příslušné procesní předpisy upravují poměrně široce přijímané formy důkazních prostředků a jejich hodnocení (19). V případě prokazování pravosti elektronických dokumentů bude zřejmě často používán jako důkazní prostředek znalecký posudek. Znalecký posudek lze vypracovat k existujícím dokumentům, proto je velmi důležitá bezpečná archivace veškerých dokumentů, obsahujících závazné projevy vůle.

Okamžik uzavření smlouvy po internetu

Často se objevuje otázka, kdy dochází k uzavření smlouvy po internetu, k jakému okamžiku jsou smluvní strany vázány svými projevy vůle. Nejasnosti vznikají zejména v případech, kdy jde o zboží či služby nabídnuté na WWW stránkách. Dochází zde k uzavření smlouvy okamžikem, kdy zákazník, ať už podnikatel či nepodnikatel, si toto zboží objedná, či okamžikem, kdy navrhovatel (vystavovatel) tuto objednávku potvrdí či okamžikem jiným? Jinými slovy - je prezentace zboží na WWW stránkách závaznou nabídkou, ofertou, od které, pokud je akceptována zákazníkem formou např. objednávky zboží, nelze za běžných podmínek odstoupit či nikoliv? Odpověď na tuto otázku může být v konkrétních případech velmi významná. Pro ilustraci je možno uvést případ, kdy internetový obchodník ve Velké Británii nabídl omylem zákazníkům televizní přijímače za cenu 3 GBP za kus. Do okamžiku, než byla chyba objevena, což trvalo asi jeden den, obdržel obchodník přes tisíc objednávek na tyto televizní přijímače. Někteří zákazníci pak vymáhali dodání televizorů soudní cestou. Jak by se takový případ řešil podle českého práva?

Odpověď na tuto otázku se liší, podle toho, zda by byla smlouva uzavírána v režimu českého obchodního zákoníku či občanského zákoníku.

Prezentaci zboží na WWW stránkách je možno podle § 276 obchodního zákoníku (20) považovat za veřejný návrh na uzavření smlouvy. Náležitosti veřejného návrhu by byly splněny, protože by se tu zřejmě jednalo o projev vůle, učiněný předem neurčitým osobám, za účelem uzavření smlouvy na prezentované zboží/služby. Stejně jako jakýkoliv návrh smlouvy i veřejný návrh vyjadřuje vůli navrhovatele být tímto návrhem vázán v případě jeho přijetí. Jde o ustanovení, od kterého se nemůže navrhovatel odchýlit, a k uzavření smlouvy by v tomto případě došlo okamžikem přijetí návrhu zákazníkem, tzn. např. zasláním objednávky e-mailem, "kliknutím" na příslušný "objednávací knoflík" na WWW stránce atp. Veřejný návrh by ovšem měl výslovně stanovit, že je smlouva uzavřena se všemi osobami, které veřejný návrh v určené lhůtě přijaly. Pokud by tato klauzule v návrhu smlouvy chyběla, bude se mít za to, že smlouva bude automaticky, ze zákona, uzavřena s prvním zákazníkem, který návrh přijal. Přijetí návrhu dalšími zákazníky by pak již nebylo považováno za uzavření dalších smluv. K uzavření smluv by v takových případech došlo až v okamžiku, kdy by navrhovatel uzavření smlouvy potvrdil.

Obchodovat v režimu veřejného návrhu (tedy závazného návrhu komukoli) mohou bez dalšího podnikatelské subjekty při svých podnikatelských aktivitách. Jakmile však má být smluvní stranou nepodnikatel či lépe spotřebitel, je nutno volbu obchodního zákoníku dohodnout. Vhodné např. bude stanovit tuto volbu ve smlouvě nebo ve všeobecných podmínkách (ve smlouvě zmíněné odkazem či uvedené v příloze) ovšem s tím, že nesmí dojít podle § 55 občanského zákoníku ke zhoršení práv spotřebitele (21). Nelze přitom ani platně ujednat výslovné vzdání se svých práv spotřebitelem.

Jiná situace nastane, pokud se projevy vůle (opět prezentace zboží/služeb na WWW stránkách a následné uzavření smlouvy) budou řídit občanským zákoníkem. To může být časté v případě, kdy zákazníkem je spotřebitel. V takovém případě podle § 43a (22) občanského zákoníku nelze učinit závazný projev vůle směřující k uzavření smlouvy neurčitému počtu subjektů. Nabídka zboží na WWW stránkách, jež se řídí občanským zákoníkem, by nebyla tudíž právně závaznou nabídkou. Jednalo by se v tomto případě o použití internetového obchodu jako katalogu nabídek. Ofertou na uzavření smlouvy by pak byla objednávka spotřebitele (či jiný projev vůle zákazníka směřující k uzavření smlouvy) a akceptací potvrzení objednávky dodavatelem.

Další formou elektronické nabídky zboží/služeb může být nabídka zaslaná e-mailovou zprávou. Taková nabídka je již zaslána předem určenému počtu subjektů a s využitím argumentace uvedené výše se může smlouva řídit jak obchodním tak občanským zákoníkem. Existuje zde však jiné riziko. Může vzniknout pochybnost při určování osoby, která tento právní úkon (zaslání nabídky) učinila a následně může být zpochybněna platnost takto uzavřené smlouvy. Toto riziko se výrazně snižuje v případě, že smluvní strany používají elektronický resp. digitální podpis založený na důvěryhodném certifikátu, kdy lze bezpečně ověřit totožnost odesílatele. V případě kontraktace prostřednictvím elektronické pošty je tedy použití elektronického podpisu (23), případně zaručeného elektronického podpisu více než doporučeníhodné pro obě potenciální strany smlouvy (a jistě nejen pro uzavírání smluv pomocí e-mailu, ale i pro ostatní metody komunikace mezi internetovými subjekty právních úkonů).

Formulářové smlouvy

Podle § 273 odst. 3 obchodního zákoníku výslovně a i dle jiných právních předpisů např. občanského zákoníku lze používat formulářové smlouvy a nic nebrání jejich použití i v kyberprostoru (24). Ba naopak, tam se spolu se všeobecnými podmínkami obchodu zabydlely jako nikde jinde. Formulářové smlouvy se vyznačují poněkud nerovným přístupem stran, jde o typické adhezní smlouvy. Jedna, oferent, plně určuje obsah smlouvy, druhá nemá jiné možnosti než akceptovat nebo nechat být. Proces vyjednávání smlouvy se limitně blíží k nule. Tím ale může uzavření smlouvy degradovat z formulářové smlouvy na smlouvu fakticky vnucenou.

Na Internetu se tak střetávají dva základní aspekty adhezních smluv: zdá se, že jedině formulářové smlouvy (a všeobecné podmínky) mohou být vhodné pro nabízení služeb globálnímu e-uživateli, na straně druhé mohou velice významně omezovat práva akceptanta-jiného podnikatele či spotřebitele, případně dokonce vyvolat neplatnost smlouvy (25). Jde tedy o jednu ze zásadních oblastí, které musí internetový podnikatel věnovat podstatnou pozornost. Podnikatel by měl v niterném vlastním zájmu konstruovat vyvážené obchodní podmínky, nikoli vytvářet nátlak na potenciálního klienta metodami "Ber nebo běž".

Ochrana spotřebitele při uzavírání smluv na dálku

Smlouva uzavíraná prostřednictvím internetu je typickou smlouvou uzavíranou na dálku nebo také distanční smlouvu a je pro ni charakteristické, že dodavatel a odběratel nejsou fyzicky přítomni při uzavření smlouvy. V případě, že je smluvní stranou spotřebitel, tedy osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, (26) dochází v českém právu ze zákona k omezení smluvní autonomie stran s cílem zvýšit ochranu slabší strany, spotřebitele.

Sjednávání spotřebitelských smluv na dálku zakládá právní účinky pouze v případě, že jsou splněny podmínky, jejichž cílem je chránit spotřebitele. Při uzavření distanční smlouvy nesmí být spotřebitel ochuzen o informace, ke kterým má v kamenných obchodech přístup. Patří sem povinnosti dodavatele s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy poskytnout přesně stanovené informace (27). Po uzavření smlouvy, avšak ještě před poskytnutím plnění, musí být spotřebiteli poskytnuty další informace (28). Avšak i v případě, že všechny podmínky ze strany dodavatele byly splněny, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit do 14 dnů od převzetí plnění ze smlouvy. Pokud veškeré informace dodavatelem předány nebyly, prodlužuje se lhůta na odstoupení od smlouvy ze strany spotřebitele na 3 měsíce. K zabránění zneužívání postavení spotřebitele a i z objektivně daných důvodů se však na určité případy možnost odstoupení od smlouvy nevztahuje (29). K ochraně spotřebitele před vysoce nátlakovými metodami prodeje slouží i ustanovení podle něhož pokud dodavatel poskytne plnění spotřebiteli bez objednávky, není spotřebitel povinen dodavateli plnění vrátit ani jej o tom vyrozumět. Všechny výše uvedené podmínky, tedy práva spotřebitele mají kogentní povahu a spotřebitel se jich nemůže platně vzdát.

Pokud by tedy smlouva se spotřebitelem a proces jejího uzavření prostřednictvím internetu nesplňoval všechny požadované náležitosti, nebude tato smlouva platně uzavřena. Uvedené platí pro případ, že se smlouva řídí českým právem. Vzhledem k tomu, že se jedná o kogentní ustanovení občanského zákoníku, je otázkou, zda by spotřebitelská smlouva uzavřená s českým spotřebitelem podle cizího práva, a porušující uvedené kogentní povinnosti podnikatelem, byla právně vynutitelná v České republice. Bližší rozbor této problematiky však přesahuje rozsah tohoto článku.

V souvislosti s uzavíráním spotřebitelských smluv na dálku se objevil právní názor (30), podle něhož není možno uzavírat typově určené spotřebitelské smlouvy na dálku vyjmenované v § 54 občanského zákoníku. Důvodem má být špatně implementovaná evropská směrnice ES 97/7 do novely občanského zákoníku - což je zřejmé: český zákonodárce opsal oblast "neaplikace" evropské směrnice nikoli jako oblast "neaplikace" speciálních pravidel pro distanční smlouvy, ale jako smlouvy vyloučené z režimu distančních smluv. Ostatně celá implementace této Směrnice novelou č. 367/2000 Sb. budí pocit značné nejasnosti. Je tedy pochopitelné, že toto ustanovení v souvislosti s obecnými ustanoveními §§ 43a až 43c a § 53 občanského zákoníku (31), může vést k různým interpretacím. Aniž bychom se v tomto článku pokoušeli o hlubší rozbor tohoto problému, se však domníváme, že je v zásadě možné uzavírat spotřebitelské smlouvy na dálku, a to na jakýkoliv předmět plnění. Opačná argumentace by byla nejen v rozporu s obecnými ustanoveními občanského zákoníku, ale i např. s Listinou základních práv a svobod.

Výše uvedené oblasti rozhodně nezahrnují veškerá právní témata spojená s e-commerce. Mohli bychom obsáhle diskutovat o autorském právu a právu duševního vlastnictví ve virtuálním světě, o nebezpečí některých e-technologií pro lidská práva a ochranu soukromí, použití Internetu pro nelegální aktivity, sankcemi jak správními i trestními, detailněji se zabývat aspekty úpravy e-commerce z pohledu mezinárodního práva soukromého a dalších tématech. Velké pole působnosti se také otevírá pro nadregionální spolupráci a pro mezinárodně platné úpravy.

Vyjádřeme však přesvědčení, že ani v těchto oblastech nevzniká žádné speciální internetové právo či e-právo. Jde pouze o aplikaci existujících právních postupů a pravidel na jednu z nových oblastí lidského života, nikoli o vytváření zcela nových odlišných právních norem - např. jakési kupní smlouvy běžné a kupní smlouvy internetové, po čemž bývá někdy halasně voláno. Právo sice někdy má opravdu značné zpoždění za technologií, nicméně to neznamená, že ho máme za to zatracovat, protože jinou charakteristikou práva je jeho konzervativita a rigidita v pozitivním smyslu (byť v ČR od konce první republiky nepříliš známá).

Na úplný závěr článku proto zmiňme jeden z vážných problémů praktického života ve virtuálním světě:

E-(ne)vzdělanost jako překážka e-obchodu

Za významnou překážku rozvoje e-commerce lze označit jakousi "internetovou nevzdělanost" uživatelů (a to jak z řad obchodníků, tak spotřebitelů) v internetových postupech a jejich přílišnou důvěru či naopak neopodstatněnou nedůvěru. Jde o situaci podobnou používání kreditní karty. Na straně jedné se nikdo nediví, když mu ukradnou z peněženky hotové peníze, ale když mu pomocí kreditní karty vyberou neoprávněně z účtu peníze, následují články v tisku o nebezpečnosti používání karet.

Potřeba věcné "technologické znalosti" je nabíledni. Nové technologie sebou přináší nové nároky na používání a tudíž nutnost důkladného zaškolení do jejich tajů, do jejich silných, ale hlavně slabých stránek. Pokud jsem znalý uživatel, mohu nejen využít ohromné možnosti Internetu, ale zároveň se rozumně zabezpečit před jejich zneužitím. Internetová vzdělanost je ovšem komplikována častými změnami a velmi rychlým inovačním cyklem, kdy vědomosti velmi rychle zastarávají. Ale zdá se, že není jiné cesty než se naučit využívat klady Internetu a zároveň se seznámit s tím, jak efektivně zabránit záporům např. výběrem důvěryhodných služeb a provozovatelů a požadováním respektování svého soukromí a bezpečnosti. Technologie (a ani právo) nikdy nebude umět důsledně ochránit člověka před vlastní neznalostí a neodpovědností.

Kromě vzdělanosti technologické je tudíž nutno dbát i o vzdělanost právní. Uživatel Internetu se musí naučit to, co je obyvatelům reálného světa samozřejmé, naučit se jakási nová nejednoduchá pravidla silničního, vlastně internetového provozu. V nevirtuálním světě si ani neuvědomujeme, že koupí jednoho rohlíku jsme uzavřeli kupní smlouvu. Podmínky takové smlouvy jsou vžité a obě strany je dobře znají. Když jdeme po ulici a někdo tam provozuje trh, nebereme si bez dovolení a zaplacení kousky zboží atp. Ve virtuálním světě zatím nemáme zažity ani základní vědomosti o tom, co je a není zboží, co je právní akt s následky a co ne...

Koncové poznámky:

1. Sám Internet představuje soubor mnoha služeb, od e-mailu, přes WWW služby (World Wide Web), FTP (file transfer protokol) k chatům, IP-telefonii apod. E-commerce může být provozováno i pomocí neinternetových technologií, zejména v privátních elektronických sítích. (zpátky)

2. Srovnej: autoři slovníčku pojmů na serveru http://www.b2b.cz .(zpátky)

3. Použijeme i lingvistický argument: Commerce znamená v angličtině obecně obchod jako odvětví, existuje commercial law (obchodní právo), zatímco business označuje spíše konkrétní "obchod". (zpátky)

4. Příkladem mohou být nejrůznější internetové shopy s potravinami, snad nejtypičtější ukázkou je nejvýznamnější internetový potravinářský B2C obchod, Webvan, http://www.webvan.com/, zkrachovalý v červenci 2001. K tomuto problému viz dále např.:

	David Nebeský, E-shopy: mýtus nízkých cen na http://www.lupa.cz/clanek.phtml?show=1204
	Petr Stránský, Co má rád zákazník: Láci? Hodnotu! na http://www.lupa.cz/clanek.phtml?show=1546
	Petr Stránský, Budeme platit za obsah? na http://www.lupa.cz/clanek.phtml?show=1623
	Jiří Hlavenka, Polovina internetových obchodníků dotuje poštovné a balné http://www.zive.cz/H/Businessmagazin/Ar.asp?ARI=100958&CAI=2034

(zpátky)

5. Zákon USA na ochranu intelektuálního vlastnictví, v češtině většinou není překládán, plné znění zákona lze najít např. zde: http://www.eff.org/IP/DMCA/hr2281_dmca_law_19981020_pl105?304.html (zpátky)

6. Viz zejména stránky Electronic Frontier Foundation (EFF, http://www.eff.org ), což je nezisková organizace na ochranu občanských práv a svobod především v oblasti IT, např. http://www.eff.org/Legal/active_legal.html nebo český článek "Uvěznění ruského programátora vyvolalo protesty" http://www.lupa.cz/clanek.phtml?show=1694 (zpátky)

7. § 118 trestního zákona č. 140/1961 Sb.(zpátky)

8. např. § 186 tr. zák., Nedovolená výroba a držení radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky nebo § 187 tr. zák., Nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů (zpátky)

9. Nařízení vlády č. 469/2000 Sb., kterým se stanoví obsahové náplně jednotlivých živností (zpátky)

10. "Nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje přímému spotřebiteli a prodej provozovaný mimo stavby určené k tomuto účelu podléhající kolaudačnímu rozhodnutí. Jedná se zejména o zásilkový prodej zboží, stánkový prodej zboží na tržištích, v mobilních zařízeních a pojízdných prodejnách, podomní a pochůzkový prodej. Prodej zboží pomocí prodejních automatů umístěných mimo prodejny prodejce provozujícího prodejní automat. Nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej zboží prostřednictvím Internetu." (zpátky)

11. Podle § 2 obch. zák. je skutečným sídlem místo, odkud je právnická osoba řízena, místo podnikání je zřejmé. (zpátky)

12. Např. Amazon, http://www.amazon.com je obřím supermarketem s výrazně více než milionem položek. (zpátky)

13. Tak např. obchodní podmínky serveru Yahoo (http://www.yahoo.com ): "The TOS and the relationship between you and Yahoo shall be governed by the laws of the State of California without regard to its conflict of law provisions. You and Yahoo agree to submit to the personal and exclusive jurisdiction of the courts located within the county of Santa Clara, California." (zpátky)

14. Českým příkladem vznikajícího B2B tržiště je aktivita Českého Telecomu, PricewaterhouseCoopers a Citibank na bázi technologií SAP, CommerceOne a EDI s obchodním názvem Centrade, viz http://www.centrade.cz (zpátky)

15. Snad nejznámější aktivitou v tomto směru je Covisint - http://www.covisint.com. Jde o výsledek spolupráce automobilek DaimlerChrysler, Ford, General Motors, Nissan, Renault, PSA Peugeot Citroën a softwarových firem Commerce One a Oracle v e-procurementu (obstarávání zboží na Internetu). (zpátky)

16. Např. známý http://www.bazar.cz či http://www.jarmark.cz (zpátky)

17. Zmiňme celosvětově známý aukční prostor http://www.ebay.com, u nás http://www.aukce.cz nebo výměnný systém http://www.barter.cz (zpátky)

18. § 40 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník: "Písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila." (zpátky)

19. Viz např. § 125 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád: "Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud.", dále § 89, odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád: "Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání." či § 34, odst. 1 a 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád: "(1) K dokazování je možné použít všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci a které jsou v souladu s právními předpisy. (2) Důkazy jsou zejména výslech svědků, znalecké posudky, listiny a ohledání." (zpátky)

20. § 276 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., zní: "Projev vůle, kterým se navrhovatel obrací na neurčité osoby za účelem uzavření smlouvy, je veřejným návrhem na uzavření smlouvy (dále jen "veřejný návrh"), jestliže obsah odpovídá § 269." (zpátky)

21. § 55 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. zní: "Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení." (zpátky)

22. § 43a zákona č. 40/1964 Sb., zní: "Projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen "návrh"), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí." (zpátky)

23. Viz zákon o elektronickém podpisu č. 227/2000 Sb. (zpátky)

24. Jak už bylo řečeno výše, obchodní zákoník může upravovat jak smlouvy mezi podnikateli, tak na základě dohody smlouvy mezi podnikatelem a nepodnikatelem. (zpátky)

25. Zejména s ohledem na § 56 občanského zákoníku u smluv spotřebitelských. (zpátky)

26. § 52, odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů. (zpátky)

27. Podle ustanovení § 53, odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb. jde zejména o tyto informace: obchodní jméno a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby, název a hlavní charakteristiky zboží nebo služeb, cena zboží nebo služeb včetně všech poplatků, náklady na dodání, způsob platby, dodání nebo plnění, poučení o právu na odstoupení, s výjimkou dále definovaných případů, náklady na použití komunikačních prostředků na dálku, doba, po kterou zůstává nabídka nebo cena v platnosti. (zpátky)

28. Podle ustanovení § 53, odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb. jde o tyto informace: obchodní jméno a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby, informace o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy, informace o službách po prodeji a o zárukách, podmínky pro zrušení smlouvy, pokud není určena doba platnosti nebo platnost je delší než 1 rok. (zpátky)

29. Jedná se o případy poskytování služeb, jestliže s jejich plněním bylo se souhlasem spotřebitele započato před uplynutím lhůty 14 dnů, dále o dodávku zboží nebo služeb, jejichž cena závisí na výchylkách finančního trhu nezávisle na vůli dodavatele, o dodávku zboží upraveného podle přání spotřebitele nebo pro jeho osobu, jakož i zboží, které podléhá rychlé zkáze, opotřebení nebo zastarání, o dodávky audio a video nahrávek a počítačových programů, porušil-li spotřebitel jejich originální obal, o dodávku novin, periodik a časopisů či spočívající ve hře nebo loterii. (zpátky)

30. Právní názor byl publikován (mimo jiné) v Hospodářských novinách, sekci právo dne 18.7.2001, autory jsou JUDr. Pavel Svoboda a JUDr. Michal Kroft z advokátní kanceláře Weinhold Andersen Legal. (zpátky)

31. Pro lepší orientaci dodejme: § 53 definuje speciální požadavky na smlouvy uzavírané na dálku, § 54 okruh smluv na které se úprav § 53 nevztahuje, a §§ 43a - 43c obecné požadavky na proces uzavírání smlouvy dle občanského zákoníku, zejména požadavek určitosti obláta (podle obchodního zákoníku může být oblát i předem neurčená osoba, viz výše). (zpátky)